Friday 2 September 2011

Jak jsem napsala příběh a LÍBILO se to! :)

Na konci roku jsem na žádost bývalé češtinářky přepracovala svoji práci a poslala ji do soutěže Chrudimský brk, téma "Co se stane, když zhasne světlo". A hle, líbilo se to a minulý týden jsem si byla u paní učitelky pro cenu za 3. místo, kterou mi předala.


Pamětní list, zabalený diář a skvělý sypaný čaj! Potěšilo mě i výběr ceny.. :)


Krásný diář z ručně vyráběného papíru z Nepálu, jeho koupí se přispívá na rozvoj této země.



A zde dílko, se kterým jsem uspěla (název Anděl):


Seděl v křesle. Netušil, jak dlouho. Možná hodiny, možná dny, snad i týdny. Nemohl dostat do hlavy žádnou myšlenku, jako by mu tam řádila vichřice a vše odvála.

Seděl u okna, tvář opřenou o chladnou okenní tabulku skla a sledoval kapky deště, jednu za druhou, jak stékají dolů. Vždy když jedna stekla na kraj okna, cítil, jak kapka umírá. A on s ní. Ne, on přeci nemohl umřít. Jeho duše už je mrtvá. Jen se zbavit toho otravného těla!
"Sakra,musím něco dělat!", konečně první myšlenka. Po těch nekonečných dnech. Odsunul se od okna a křeslo přitáhl ke stolu. Neměl žádnou sílu, byl vyčerpaný tím neustálým sezením u okna. Vzal si sešit povalující se na stole a vytrhl papír. Tužka ležela na zemi a on se pro ní stěží shýbl.Uchopil tužku a začal psát:

Prosím promiňte mi,
ale už nemohu dál. Nemohu a proto odcházím. Ano, tento dopis je pro všechny, jež jsem měl rád. Měl,nemám. Nejsem schopen žádného citu. Ničeho. Duše šla a tělo musí za ní. Proto se s vámi loučím. S některými se určitě potkám. Někdy. Počkám tam na Vás!


Jeho ruka přestala křečovitě svírat tužku a ta upadla na zem. Opět přisunul křeslo k oknu a odešel do haly, obléci si svůj kabát. Ještě jednou se vrátil, úhledně složil dopis, sebral tužku z podlahy a prošel si celý byt. Pak uchopil své klíče s ošuntělým přívěskem ve tvaru srdce. Nazul boty a rázně vykročil ze dveří. Zamkl a poprvé za několik let zase sešel těch nekonečných 10 pater pěšky. Když vyšel ven, tak ho do nosu udeřila vůně vzduchu zaprášeného od aut, vonícího po dešti. Bože, jak dlouho nebyl venku! Ale teď je tu. Projde si celé město a pak to skončí. Konečně bude šťastný. Bude s nimi. Určitě na něj čekají.

Vyšel do silnice a v tom spatřil světla velkého nákladního auta. Pak jen ucítil náraz a bolest, jež se mu rozlévá po celém těle. S ní však úžasné uklidnění a uvolnění. Uvolnění od všech trápení, problémů. Přistoupil k němu anděl."Vstávej, není tvůj čas." On si ho jen změřil pohledem a najednou to začal chápat. "Hele, ty vole, nevim, kdo jsi, ale nech mě v klidu umřít, nech mě odejít!" Anděl se jen zasmál a opět řekl: "Ještě není tvůj čas, koukej vstát a užívat si života. Kolik lidí by dalo za takový život, jako máš ty. Kolik lidí by chtělo žít.. a ty chceš dobrovolně odejít?" Začalo mu být líp. Najedno uzaslechl, jak se k němu přibližuje hlas řidiče. "Stalo se Vás něco? Nechcete zavést do nemocnice?" On však bez problémů vstal a udělal několik kroků. Pak obešel celé auto. „Nic mi není.. Jakto? Co se stalo? On měl pravdu.. já budu žít. Není ten správný čas na to, abych umíral.“ "Ne, to je v pořádku, nic mi není." Řidič nechápavě hleděl na něj a jen zakoktal: "To je.. divné. Jakto?" Chtěl si jít užívat a tak ho odbil: "Vy mě srazíte a apk ještě otravujete. Nic mi není, tak nashle!" Prodíral se hloučkem lidí, kteří nechápavě sledovali tuto podivnou situaci.

Vrátil se domů, zatopil v krbu a vhodil tam ten osudný dopis. Otevřel bar a našel v něm jeho oblíbené víno. Jak mohl zapomenout? Vytáhl krabici starých fotografíí a prohlížel si je. Ne se smutkem,ale s nostalgií. Když dřevo v krbu dohořelo, všiml si, že lávev je prázdná. Napadlo ho, že ve večerce na rohu mají otevřeno. Oblékl si zase kabát, obul boty a vykročil ven.

Opět vešel na silnici a vtom spatřil auto a jeho silně zářící reflektory. Pak jen náraz a bolest. Tentokrát však necítil to příjemné uvolnění. Ale anděl se objevil, jako předtím. Z posledních sil doufal, že mu zopakuje to, co před několika hodinami. Anděl se však sarkasticky zasmál a na otázku: "Že ne?" jen prostě odpověděl s ironií: "Teď už nastal tvůj čas."

On jen cítil, že tělo následuje duši. Měl přeci to co chtěl. Smích anděla se mu vzdaloval a on cítil, že zhasíná jeho světlo.

2 comments:

  1. Gratuluji. To téma, když zhasne světlo... Asi by mě vůbec nic nenapadlo.. Moc krásný příběh. Cena zasloužená!!! =)

    ReplyDelete
  2. Tak to je vážně nádherné, a ceny jen odpovídají tomu, jak úžasně jsi to napsala! :)

    ReplyDelete

Děkuji za Vaše komentáře - moc potěší!