Dnešní svět je velmi uspěchaný. My jsme uspěchaní, uhnaní a věčně pospícháme a honíme se za něčím. víme my vůbec, za čím? Abych pravdu řekla, já občas ne.
Z věčného utíkání snad nikdy nikdo šťastný nebyl, spíš naopak. Naštvanost, zamračenost a vážné výrazy lidí v tramvaji nejsou tím, na co já se chci dívat po náročném dni. Chci se na lidi smát, smát se s nimi a mít je ráda. A to stejné očekávám od nich.
Zastavte se, prosím, na chvíli. Ať už jste kdekoliv. Jednou za den se zastavte, popřemýšlejte o tom, jestli není lepší dál jít pomalou chůzí než utíkat na těch vysokých podpatcích.. Kupte si kávu v kavárně a posaďte se k ní, dejte si pizzu v restauraci a ne u okénka zabalenou v ubrousku.
A hlavně: usmějte se, zasmějte se, vzpomeňte si na něco hezkého. Popřemýšlejte třeba o pěti lidech, které máte rádi. Ať už je to pán, který hrabe listí v parku a Vy ho máte rádi za to, že park bude hezčí a Vy si bude moci sednou na čistou lavičku. Může to být Váš přítel, rodina, kamarádi, učitelé, šéfová z práce.. Cestou domů, když sedíte v autobuse, se zasněte. Jaký život chcete mít dál, kam byste chtěli o letních prázdninách nebo co chcete dostat/dát o Vánocích.. Vymyslete si nějaký svůj malý sen, poznamenejte si ho, změňte ho v přání a pak v realitu. S úsměvem a lidmi, kteří mají rádi Vás a Vy je, to bude určitě jednodušší.